Difficultates - Trest...

Před devátou se pomalu připravovala. Rozloučila se s chlapci, kteří jí slíbili, že na ní počkají.
„To není třeba. Vážně! Uvidíme se ráno!“ ujistila je a vydala se do sklepení.
Stála před zavřenými dveřmi a čekala co se bude dít.
Dveře se rozlétly a ledový hlas jí pozval dál.
Snape seděl za stolem a před sebou měl spousty pergamenových svitků.
Ukázal na zadní lavice.
„Sklenice čekají, až je zbavíte špíny a vzorky, že je rozdělíte. Já zase očekávám, že nebudete příliš hlasitá!“ řekl jí a víc si jí nevšímal.
Hermiona došla ke všem nádobkám, nálevkám a skleněným válcům. Vše bylo špinavé a některé i odpudivé páchlo. Na druhé hromadě ležely ve sklenicích vzorky a přísady do lektvarů.
Pustila se do práce. Ani jednou jí nevyrušil. Mezi cinkotem skla slyšela jemné vrzání pera na pergamenu. Za chvíli pach otupil její smysly a neměnící se zvuk jí začal uspávat.
Zavadila rukou o sklenici, které si nevšimla a ta se roztříštila o zem. Jistým nedopatřením se dost ošklivě pořezala na zápěstí.
Proboha!“ vykřikl Snape rozčíleně.
Hermiona rychle schovala zraněnou ruku do rukávu.
„Copak nedokážete nic udělat pořádně!“ lamentoval.
„Omlouvám se…“ špitla Hermiona, potlačujíc pláč nad řezavou bolestí.
„Reparo…“ řekl Snape a hůlkou zamířil na střepy. Z těch se v okamžiku stala znovu celistvá nádoba.
„Nestalo se Vám nic?“ zeptal se. Ani ne proto, že by ho to snad zajímalo, ale byla to jeho kantorská povinnost. Měl za ni odpovědnost.
„Ne nestalo…“ špitla a zápěstí si ještě více zmáčkla.
Znovu se usadil za svým stolem a dál si jí už nevšímal.
Hermiona cítila, že už dál nevydrží. Tolik si potřebovala zajít na ošetřovnu. Ani nevěděla, proč mu to neřekla. Snad se nechtěla ještě víc ponížit, nebo možná od něj pomoc instinktivně odmítala.
Bylo dobře, že se na ní nedíval, jinak by si určitě všiml, jak se její pracovní tempo zpomalilo, oči se zalily slzami a jednu ruku, jak křečovitě drží u těla.
„Hotovo…“ řekla po nekonečné hodině.
Dívala se do země, protože už nedokázala zadržet slzy a její ubrečený obličej vzbuzoval příliš mnoho pozornosti.
Ovšem Snape ani nezvedl hlavu.
„Dobrá, jděte!“
Byla tak vděčná, že si ani nekontroloval její práci. Vyšla z učebny jak nejrychleji mohla.
Cítila se tak otupělá. Podívala se na zápěstí a zhrozila se, když viděla, jak je celý rukáv od krve.
Musela si sednout. Rozhlédla se, ale nikde nebyla ani židle, ani výklenek u okna, posadila se tedy rovnou na místě, kde stála. Ani se na zemi nijak neuvelebovala, ale jakmile její tělo ucítilo dostatečnou oporu, zradilo a donutilo jí zavřít oči.

Uběhla tak půl hodina, kdy Hermiona odešla z učebny a Severus konečně doopravil všechny eseje. Vstal a šel se podívat, jak Grangerová odvedla svou práci. Když se postavil tam, kde stála předtím ona, všiml si pár kapek krve na zemi i na lavici.
Zamračeně se vrátil ke stolu, vzal všechny svitky a kouzlem je nesl před sebou, tak, že se vznášeli. Zhasl všechny svíce a vyšel ven. I když mířil na opačnou stranu rozhlédl se. Do očí ho praštila nějaká podivná silueta odrážející se v měsíčním světle, které pronikalo do hradu skrze okna. Položil svitky na zem a s hůlkou připravenou šel zjistit, co to je.
Jakmile se z podivné siluety vyklubala spící dívka napůl ležící na zemi zaklel.
„Náno!“ křikl na ní, ale nereagovala.
Klekl k ní a uviděl zakrvácené zápěstí.
Přiložil hůlku k její ruce a zamumlal nějakou kouzlo. Rána se zahojila a přestala krvácet.
Pomalu se jí snažil vzbudit.
„Čeho jste myslela, že dosáhnete!“ vyjel na ní.
V Hermioně se nahromadil vztek. Přestože byla malátná rozhodně si nepamatovala, že by ho nějak prosila.
„Co jsem si způsobila to si také vyřeším! Nepotřebuji ničí pomoc!“ řekla rázně.
„To vidím!“ odpověděl a začala jí zvedat na nohy. Jediným pohybem znovu stála a hlava se jí zatočila. Nijak se neovládala byl, to prostě reflex… Zachytila se ho, aby nespadla.
„No jistě! Všechno zvládáte bravurně!“ dodal ironicky. Přidržel jí.
„Pojďte!“ zavelel a podpírajíc jí se dal do kroku.
Cestou sebral všechny svitky a mířil do svého kabinetu. Když se tam ocitly, posadil jí do křesla. Jakmile cítila pohodlí, začal se jí znovu zmocňovat spánek.
Snape někam zmizel a po chvíli se znovu objevil. V ruce držel malý pohár plný čiré tekutiny.
„Pijte!“ poručil jí.
Hermiona si vzala pohár do zdravé ruky a pomalu se napila.
Jakmile smočila rty v tekutině přišlo jí, že má dost, ale Snape jí donutil vypít vše.
„Co je to?“ zeptala se ho poté.
„Posilňující lektvar! Vaší nerozvážností jste ztratila dost krve!“ řekl jí jakkoliv bez okolků.
„Teď seďte, dokud nezačne působit!“ dodal.
Každým momentem cítila Hermiona, že se jí navrací síla.
Když už se cítila relativně v pořádku, Snape se posadil za stůl naproti ní.
„Teď mi řekněte, čeho jste chtěla dosáhnout? Snad mě obvinit z toho, že ubližuji studentům? A mít i vhodný důkaz po ruce…?“ zeptal se jízlivě a věnoval pohled její čerstvé jizvičce na zápěstí.
„Ne profesore!“ odpověděla pouze.
„Tak čeho!“ vyštěkl na ní.
„Dokážete si představit jaké to bude za pár měsíců? Až oslovení student, nebo profesor nebude mít význam? Až se lidé k Vám budou chovat s úctou jen proto, že jsou dobře vychovaní? A někteří se s tím nebudou obtěžovat vůbec? Uvědomujete si, že i když jsou to děti, nebo nedostudovaní kouzelníci, tak že ti všichni jednou dospějí a budou Vám čelit jako rovný rovnému? Uvědomujete si to profesore?!“ zeptala se ho s hořkostí v hlase.
Najednou před ní neseděl profesor, ale smrtijed, kterému jde jako všem o jedno. Vyhladit mudly. Byl to nepřítel. Odteď už navždy.
Snape nejdřív nevěděl co říct. Vypadal překvapeně, ale vzápětí jeho tvář zesinala vztekem.
„Ujišťuji Vás studentko Grangerová, že z Vás se dostudovaná čarodějka nestane! O to se postarám!“
„Nemám z Vás strach!“ odpověděla mu a aniž by na cokoliv čekala zvedla se a odešla.
Jakmile za ní zaklaply dveře, Snape vzteky praštil do stolu.
Tohle si ta malá nebelvírská šprtka dovolovat nebude!
Ovšem jeho špičkově vytrénované sebeovládání ho donutilo přemýšlet na jeho slovy.
Nebyla pouze šprtkou, to předvedla teď. A malá už rozhodně také nebyla. Což dosvědčuje každý záhyb jejího těla. Každičký její pohyb.
Jakmile si uvědomil co zaujímalo jeho mysl znovu musel praštit do věcí na stole a tím je nechat popadat ze stolu.

Hermiona vtrhla do potemnělé nebelvírské místnosti jako uragán. Všimla si pohasínajících uhlíků v krbu. Posadila se na předložku před ním a skrčila kolena, která si posléze objala. Potřebovala zahřát. Potřebovala ze sebe setřást ten chlad sklepení, ten chlad v očích obávaného profesora. Ten pohled. Potřebovala ze sebe setřást ten pohled…
Začala pomalu panikařit, když si vybavovala všechna slova, která mu řekla a začala si domýšlet následky.
Ujišťuji Vás studentko Grangerová, že z Vás se dostudovaná čarodějka nestane! O to se postarám!“
Ta věta jí drnčela v hlavě a s každým dalším okamžikem zesilovala.
Jak jí to proboha mohlo napadnout? Co to řekla? Cítila, jako by v tu chvíli z ní mluvila osoba na hony vzdálená Hermioně Grangerové. Jako by to ani nebyla ona. Viděla před sebou sebe samotnou, jak mluví s profesorem v jeho kabinetě a přitom si nemohla vybavit, co dělala.
Cítila se neuvěřitelně zmatená…
„Copak jsem jediná, kdo se bojí…“ špitla třesoucím se hlasem.
Poprvé si přiznala, že neblázní, ale že má strach, který jí pomaličku celou prostupuje a hned za ním se šíří pocit viny… Vždyť ona je ta, která by měla stát po boku Harryho Pottera, ona nemá cítit strach. Nikdo jí nezná, ale pokud udělá chybu, každý jí odsoudí.
Začali jí v očích pálit slzy. Brečela snad ze své zbabělosti, či zoufalosti. Nebo snad z bláznivé odvahy, kterou projevila před chvíli ve sklepení? Či děsivé budoucnosti, která na ni čekala za zdmi bezpečného hradu?
Podívala se do pohasínajícího krbu. Připomnělo jí to zimní večery doma. Přepadla ji nostalgie… Vzpomínala, když se dozvěděla, že je čarodějka. Sehnala si všechny možné knihy. Chtěla být nejlepší. Chtěla mít oproti těm, co mají čarovnou krev, něco navíc. Chtěla vynikat, ale ne tak moc…
Vzpomínala, kdy četla o jistém černokněžníkovi. Vybavovala si, jak se děsila představ, že by se mohl vrátit a hořce vzpomínala, na ministerstvo kouzel, které to ještě rok po jeho návratu popíralo.
Před očima uviděla usmívající se rodiče. Vždyť za nic nemohou a ona je tak ohrožuje… Vysílením z celého dnešní dne, už poněkolikáté usnula. Nad ránem se, ale probudila a když si uvědomila, kde je, pomalu se přestěhovala do své postele v dívčích ložnicích.
Měla dojem, že jakmile zalehla zazvonil všeobecný budík a v ložnici začal šramot ostatních čtyř dívek.
Hermiona neměla vůbec náladu vstát, ale bohužel musela.
Cítila se tak zvláštně. Unaveně a přitom s novou energií. Bála se konfrontace s profesorem lektvarů a přitom později ve Velké síni ho sama vyhledávala očima. Ten se tam, ale neobjevil.
„Hermiono, všude jsme tě hledal!“ vyrušil jí Ronův hlas, když nad ní stál.
Hermiona se na něj podívala. V tu chvíli, jako by ho viděla, přes nějakou clonu. Vzala si toast a namazala ho džemem.
„Jsem tady, nevidíš!“
„Jo, ale proč si na nás nepočkala?“ přidal se Harry.
„A proč bych to asi tak dělala?“ vyjela podrážděně.
Kluci se na ní zmateně podívali.
„Děláme to tak vždycky…“ řekl Ron a díval se na ní jako na blázna.
„To mě, ale vůbec nezajímá!“ řekla Hermiona a naštvaně hodila namazaným toastem zpět na talíř.
„Přešel mě hlad! Z vás!“ křikla na ně a vyběhla ze síně.
Harry se zmateně podíval na Rona a ten mu opětoval stejně. Ostatní nebelvírští vůbec nechápali co se tady děje.
Jenže to nechápala ani samotná Hermiona.
Vběhla na dívčí toalety a podívala se na sebe do zrcadla.
„Co se to sakra děje!“ zaklela nervózně. Znovu ten známý pocit, jako se Snapeem. Vždyť tohle není ona, takhle se nechová.
Dívala se sama sobě do očí a nemohla se v nich nalézt…